Na sklonku roku 2009 byla založena obecně prospěšná společnost „Veterináři bez hranic ČR“. Jako své motto, přijali čeští veterináři bez hranic slogan, který používá většina sesterských organizací v Evropě „ZDRAVÁ ZVÍŘATA, ZDRAVÍ LIDÉ“.

 

Jejím pilotním projektem je Mt. Kulal Rabies Control. Tedy projekt, chránící před úmrtím na vzteklinu domorodé pastevce v oblasti pohoří Kulal v severní Keni, prostřednictvím očkování domácích a hospodářských zvířat proti této smrtelné chorobě.

 

Vzteklina neboli lyssa od nepaměti patří mezi nejobávanější onemocnění člověka získaná od zvířat. Mezníkem ve vztahu člověka a lyssavirů se stává rok 1885, kdy Luis Pasteur poprvé úspěšně použije vakcínu z míchy králíka a zachrání tak život mladíka Josepha Meistera, pokousaného vzteklým psem. Od Pasterových průkopnických experimentů byl jen krok k první vakcinanční kampani zacílené na psy v Japonsku 20. let minulého století. V současné době preventivní vakcinace ve všech svých podobách představuje klíčový prvek prevence vztekliny na celém světě.

 

Na celém africkém kontinentu je pes považován za hlavní epidemiologický článek v koloběhu vztekliny a za zdroj infekce lidí a současný nárůst počtu případů je dáván do souvislosti s rostoucí lidskou populací a současným nárůstem populace domácích psů. Psi jsou i příčinou lokálních epidemií vztekliny (a psinky) u divokých šelem a řada mezinárodních vakcinačních projektů (např. v Etiopii, Tanzanii) si klade za cíl vytvoření vakcinovaných prstenců kolem významných národních parků.

 

Historie projektu

Nárůstu počtů smrtelných případů vztekliny se nevyhnula ani oblast okolí jezera Turkana v severní Keni, obývaná polonomádskými pastevci kmenů Samburu a Turkana. I zde je nejčastějším, ne-li jediným zdrojem infekce domácí pes a obvyklou obětí vztekliny jsou především děti.

 

Přestože v oblasti je dosažitelná alespoň základní zdravotní péče, neznalost nutnosti postexpoziční terapie pokousaných osob (PET) a její finanční nedostupnost jsou v pozadí většiny lidských úmrtí na vzteklinu.

 

Samotný nápad vyzkoušet preventivní vakcinaci psů v samburských vesnicích se zrodil při diskusích s náčelníkem a stařešiny odlehlé samburské vesničky Gatab během naší návštěvy v roce 2005, jako možná odpověď na smutný případ úmrtí dvou samburských dětí v sousední vesnici. Rukavici hozené bohyní šílenství se jen těžko odolává a tak již v následujícím roce se do Keni do pohoří Kulal vydává malý česko-rumunský tým s jediným cílem: vyzkoušet realizovatelnost vakcinace a reakci místních obyvatel.

 

I přes to, že jsme na Kulalu měli řadu kontaktů a oblast jsme dobře znali z předchozích cest, práce se psy a jejich majiteli byla něčím úplně novým. Pozitivní ohlas a nadšení místních komunit zastínily řadu technických problémů a dodnes jsou motivací pro pokračování.

 

Psi a práce v terénu

Vlastní vakcinační kampaně dosud probíhaly vždy v letních měsících, na přelomu období sucha a dešťů. Vakcinaci vždy předchází jednání s náčelníky a stařešiny jednotlivých komunit. Tří až pětičlenný vakcinační tým pak navštěvuje jednotlivé vesnice s cílem naočkovat během několika dní maximum psů a koček, ale i velbloudů a oslů v dané lokalitě. Současně s vakcinací jsou sbírána anamnestická data a odebírány vzorky pro další vyšetření (sérologie, detekce endo- a ektoparazitů, genetika).

 

Samburu i Turkana jsou pastevci a jako takoví jsou v suchém klimatu severní Keni nuceni se svými stády v podstatě nepřetržitě migrovat za pastvou a zdroji vody. Část obyvatel (obvykle vždy část rodiny), většina dobytka a také většina psů je tak v neustálém pohybu v oblasti o ploše stovek čtverečních kilometrů. Do vakcinační kampaně jsou proto v rámci možností zařazovány i přechodné osady.

 

Všem očkovaným psům je vystaven očkovací průkaz. Barevná fotografie psa v něm nejen že usnadňuje identifikaci očkovaného zvířete, ale je i jistou vějičkou a motivací pro majitele psů. Sama populace samburských a turkanských psů je velmi specifická, psi v ní zásadně převažují nad fenami a díky vysoké mortalitě je nezvyklý vysoký podíl zvířat mladších jednoho roku a velmi rychlý obrat populace. Větší část očkovaných psů jsou tak zvířata primovakcinovaná, podíl revakcinovaných nepřesahuje 15 %. Výhodou pro realizaci projektu je absence toulavých psů, ti v drsných podmínkách totiž dlouho nepřežívají a představují oblíbené zpestření jídelníčku pro dosud stále početné levharty.

Odesílání formuláře...

Došlo k chybě na serveru.

Formulář byl přijat.

Nadační Fond CCBC

Seifertova 615/65, 130 00 Praha,

Česká Republika, info@ccbc.cz

TEL: +420 723 948 312

 

Účet pro dárce: 2865271001/5500

 

IBAN: CZ2155000000002865271001

 

BIC/SWIFT kód: RZBCCZPP

Napište nám

Generální

partner

Hlavní partneři

Za podpory

Naše projekty podporují

NF CCBC © 2015 All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Vaší návštěvou souhlasíte s používáním souborů cookies.

O ochraně vašich osobních údajů se můžete dočíst zde.

Nadační fond je členem

Webdesign by hans.sraj

Na sklonku roku 2009 byla založena obecně prospěšná společnost „Veterináři bez hranic ČR“. Jako své motto, přijali čeští veterináři bez hranic slogan, který používá většina sesterských organizací v Evropě „ZDRAVÁ ZVÍŘATA, ZDRAVÍ LIDÉ“.

 

Jejím pilotním projektem je Mt. Kulal Rabies Control. Tedy projekt, chránící před úmrtím na vzteklinu domorodé pastevce v oblasti pohoří Kulal v severní Keni, prostřednictvím očkování domácích a hospodářských zvířat proti této smrtelné chorobě.

 

Vzteklina neboli lyssa od nepaměti patří mezi nejobávanější onemocnění člověka získaná od zvířat. Mezníkem ve vztahu člověka a lyssavirů se stává rok 1885, kdy Luis Pasteur poprvé úspěšně použije vakcínu

z míchy králíka a zachrání tak život mladíka Josepha Meistera, pokousaného vzteklým psem.

Od Pasterových průkopnických experimentů byl jen krok k první vakcinanční kampani zacílené na psy v Japonsku 20. let minulého století.

V současné době preventivní vakcinace ve všech svých podobách představuje klíčový prvek prevence vztekliny na celém světě.

 

Na celém africkém kontinentu je pes považován za hlavní epidemiologický článek v koloběhu vztekliny a za zdroj infekce lidí a současný nárůst počtu případů je dáván do souvislosti s rostoucí lidskou populací

a současným nárůstem populace domácích psů. Psi jsou i příčinou lokálních epidemií vztekliny

(a psinky) u divokých šelem a řada mezinárodních vakcinačních projektů (např. v Etiopii, Tanzanii) si klade za cíl vytvoření vakcinovaných prstenců kolem významných národních parků.

 

Historie projektu

Nárůstu počtů smrtelných případů vztekliny se nevyhnula ani oblast okolí jezera Turkana v severní Keni, obývaná polonomádskými pastevci kmenů Samburu a Turkana. I zde je nejčastějším, ne-li jediným zdrojem infekce domácí pes a obvyklou obětí vztekliny jsou především děti.

 

Přestože v oblasti je dosažitelná alespoň základní zdravotní péče, neznalost nutnosti postexpoziční terapie pokousaných osob (PET)

a její finanční nedostupnost jsou

v pozadí většiny lidských úmrtí

na vzteklinu.

 

Samotný nápad vyzkoušet preventivní vakcinaci psů

v samburských vesnicích se zrodil při diskusích s náčelníkem a stařešiny odlehlé samburské vesničky Gatab během naší návštěvy v roce 2005, jako možná odpověď na smutný případ úmrtí dvou samburských dětí v sousední vesnici. Rukavici hozené bohyní šílenství se jen těžko odolává a tak již v následujícím roce se do Keni do pohoří Kulal vydává malý česko-rumunský tým s jediným cílem: vyzkoušet realizovatelnost vakcinace a reakci místních obyvatel.

 

I přes to, že jsme na Kulalu měli řadu kontaktů a oblast jsme dobře znali

z předchozích cest, práce se psy

a jejich majiteli byla něčím úplně novým. Pozitivní ohlas a nadšení místních komunit zastínily řadu technických problémů a dodnes jsou motivací pro pokračování.

 

Psi a práce v terénu

Vlastní vakcinační kampaně dosud probíhaly vždy v letních měsících,

na přelomu období sucha a dešťů. Vakcinaci vždy předchází jednání

s náčelníky a stařešiny jednotlivých komunit. Tří až pětičlenný vakcinační tým pak navštěvuje jednotlivé vesnice s cílem naočkovat během několika dní maximum psů a koček, ale i velbloudů a oslů v dané lokalitě. Současně s vakcinací jsou sbírána anamnestická data a odebírány vzorky pro další vyšetření (sérologie, detekce endo- a ektoparazitů, genetika).

 

Samburu i Turkana jsou pastevci

a jako takoví jsou v suchém klimatu severní Keni nuceni se svými stády

v podstatě nepřetržitě migrovat za pastvou a zdroji vody. Část obyvatel (obvykle vždy část rodiny), většina dobytka a také většina psů je tak

v neustálém pohybu v oblasti o ploše stovek čtverečních kilometrů.

Do vakcinační kampaně jsou proto

v rámci možností zařazovány

i přechodné osady.

 

Všem očkovaným psům je vystaven očkovací průkaz. Barevná fotografie psa v něm nejen že usnadňuje identifikaci očkovaného zvířete,

ale je i jistou vějičkou a motivací pro majitele psů. Sama populace samburských a turkanských psů je velmi specifická, psi v ní zásadně převažují nad fenami a díky vysoké mortalitě je nezvyklý vysoký podíl zvířat mladších jednoho roku a velmi rychlý obrat populace. Větší část očkovaných psů jsou tak zvířata primovakcinovaná, podíl revakcinovaných nepřesahuje 15 %. Výhodou pro realizaci projektu je absence toulavých psů, ti v drsných podmínkách totiž dlouho nepřežívají a představují oblíbené zpestření jídelníčku pro dosud stále početné levharty.

NF CCBC © 2015 All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Vaší návštěvou souhlasíte s používáním souborů cookies. O ochraně vašich osobních údajů se můžete dočíst zde.

NF CCBC © 2015 All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Vaší návštěvou souhlasíte s používáním souborů cookies. O ochraně vašich osobních údajů se můžete dočíst zde.